Než došlo na samotné promítání filmu Jiří Procházka: Cesta bojovníka, byl hlavní aktér snímku v permanentním obležení fanoušků a novinářů. Usmíval se do selfíček a odpovídal na fůru otázek. Dokument je možné už nyní zhlédnout na Voyo.

Jaké bylo se na sebe v dokumentu dívat?
„Ty jo, moc mě všude. (směje se) Už jsem se pak snažil soustředit na chyby, co byly vidět v zápasech. Ale jo, je to veliký zadostiučinění práce, kterou děláme. A už nemusím nic říkat, je jen čas jít a konat, co je třeba.“

Změnil byste ve filmu něco, řekl byste třeba cokoliv jinak?
„Ne, určitě ne.“

Co na snímek říkají trenéři?
Jaroslav Hovězák: „Bylo to hezký. (všichni se rozesmějí) No ne, teď než budeme odlétat před zápasem, tak jsme se hned po filmu bavili, že je to pro nás vlastně i motivační, stmeluje nás to. Opravdu pěkně natočený, super!“
Martin Karaivanov: „Opravdu supr. Začátek dost dobrej, hloubka, na rozkoukání úplně ideální. Vtáhlo mě to. Akorát se vidět, to bylo… Nějak tam nepasuju. Ale jinak dobrý.“

Ve filmu se hodně mluví i o vašich rvačkách v mládí. Kdy jste se, Jiří, vlastně poprvé na ulici popral?
„Nějak v pátý třídě asi. Dostal jsem přes držku a řekl si, že tohle už fakt ne. A pral jsem se asi do sedmnácti osmnácti, než jsem začal s bojovými sporty.“

V dokumentu je taky řeč o tom, jak po vás několikrát hodili cihlou. Kolikrát jste to takhle schytal?
„Třikrát určitě. A to myslím fatál, že mi tekla krev a musel jsem se v louži umýt. Kámoš mi říkal: „Ne, ty vole, něco se ti tam dostane.“ Co se mi tam může dostat, prosím tě, vždyť je to voda. Takhle to chodilo, nebyla v tom žádná pravidla, někdo prostě hodil šutr nebo cihlu, tak jsem hodil nazpátek a začalo to lítat. Podobně tomu bylo mnohokrát. Jednoduchá rovnice, praštíš mě klackem, třísknu tě zpátky.“

Když na to teď vzpomenete, je horší schytat to cihlou, nebo to, co zažíváte v kleci?
„To se nedá srovnat, cihly jsou o dost horší.“ (směje se)

Dlouhodobě mluvíte o tom, že se chcete neustále posouvat. I mezi prvním a druhým zápasem v UFC mohli lidé vidět váš progres. Kde jste tedy teď před titulovým soubojem s Gloverem Teixeirou?
„Je to nahoru dolu. Snažil jsem se zaměřit na všechny pilíře boje. Postoj, wrestling… A v přípravě jsem si dost často sáhl na dno. Na druhou stranu vím, že když přijdou teď ty zlomové okamžiky, tak udělám, co je třeba. A myslím, že tam je opravdu posun. Nicméně teď to nechci úplně rozebírat. Po zápase.“

A jak to hodnotí trenéři?
Karaivanov: „Jak Jiří říkal, že to jde nahoru dolu, je to tak a je to zcela normální. Když člověk jede hranu a občas jde i za hranice všeho možnýho, přichází pak chvíle pochybností, což je normální. Nicméně my máme jasnou cestu a víme, kam směřujeme. Příprava na Teixeiru je zcela konkrétní, víme, co máme dělat, nepochybujeme. Je tam obrovský progres. To je znát i v Jirkově vnitřní energii. Dopilováváme teď techniky a připravujeme se na konkrétní situace.“
Hovězák: „Vyvíjíme se kompletně jako tým. Nejenom Jirka, ale i my jako trenéři.“

Český samuraj zblízka i pohledem sestry

Sedmdesát minut o světě Jiřího Procházky. Tak lze mluvit o dokumentu Cesta  bojovníka, který je ke zhlédnutí na platformě Voyo. Film nabízí mimořádný vhled do soukromí nejúspěšnějšího českého MMA bojovníka. Diváci  navštíví například jeho dům u Brněnské přehrady nebo rodnou vísku Hostěradice  nedaleko Znojma.

Navíc o českém samurajovi promluvilo hned několik lidí z jeho nejbližšího okolí. V dokumentu se řeší řada silných témat, jako například úmrtí  otce. „Mamka mi to řekla a já jsem to vzal jako hotovou věc. Prostě jsem to neřešil, co chcete pětiletýmu děcku vysvětlovat,“ říká ve filmu Procházka. „Ale byla to nešťastná chvíle. Chvíle, kdy mamka musela být opravdu silná. Přece jen dvě malá děcka na krku a zvládla to prostě skvěle.“

O osudné ztrátě promlouvá i sestra Veronika. „Když už se to stalo, tak to beru jako štěstí. Já vím, že to zní takhle hrozně, ale díky té smrti jsme měli sílu poznávat víc sami sebe,“ komentuje ztrátu otce. „Ani jsem si neuvědomoval, jakým způsobem mi to zasáhlo do života a formovalo mě to. A teď zpětně dokážu cítit, proč se v životě snažím dosáhnout těch cílů, být tím, kým chci být,“ uvědomuje si v současnosti devětadvacetiletý sportovec. „Protože smysl mužského života je především o tom, jestli je tím, kým chce být, nebo ne. A jelikož jsem v tomhle měl jakousi díru, tak se to snažím zaplňovat celý život.“

Od dětství měl touhu porovnávat se s ostatními, vybojovat si respekt. „Bylo občas těžký se prosadit mezi staršíma klukama. Panovala tam hierarchie,“ popisuje. „A já jsem byl takovej, že jsem furt vysí*al, furt jsem se snažil prosazovat, i když jsem byl mladší.“ Podle Procházky se možná plno lidí z jeho okolí může podivovat, že vůbec mládí přežil.

„Protože my jsme na sebe moc nebrali ohledy. A když jsme uznali za vhodný po sobě házet šutry nebo cihly, tak jsme to prostě dělali.“ Bojovníkovi kamarádi pak v dokumentu popisují konkrétní eskapády a drsné okamžiky. Jeden například vypráví, jak mu cihlou rozsekl hlavu.

Na momenty, kdy měla o svého bratra strach, vzpomíná i Veronika. „Pamatuji si ještě, když tady na vesnici bývaly zábavy, jak někoho vyprovokoval a hned: ‚Pojď ven, pojď ven!‘ Říkala jsem mu, ať to nepřehání, ale když pak šli do sebe, začala jsem mu fandit: Dej mu! Takže jsem ho podporovala, jako správná ségra,“ vzpomíná s úsměvem.

„Byla to prostě jeho povaha, on to v sobě nemohl dusit. Šlo o jeho hyperaktivitu.“ Dřívější chování svého svěřence ve snímku hodnotí i trenéři. „Společností je vnímaný, když se člověk někde rve, jako něco špatného. Jasně, to chápu, ale není to tím, že by byl dotyčnej zlej,“ vysvětluje například kouč Martin Karaivanov.

UFC

4. května 2022 • 23:59

Bledá (20) se před Whitem porve o sen! Byla by nejmladší ženou v UFC

Premium

UFC

Dvořák po letech zažil prohru: Vyčítali mi prodělané prachy, nevidí práci