Box
Box (anglicky Boxing, zastarale Rohování), je úpolový sport, který patří do podkategorie plnokontaktních bojových sportů. Jedná se o pěstní boj dvou soupeřů podobné hmotnostní kategorie, snažících se pomocí úderů pěstmi na pravidly povolenou část hlavy a těla zvítězit buď získáním bodové převahy, nebo 'KO'.
Boj probíhá v ringu, a to výhradně ve stoje. Bodují se pouze plnokontaktní zásahy, které nejsou blokovány nebo zachyceny soupeřem a dopadnou kloubovou částí sevřené rukavice, na přední či postranní část hlavy nebo na přední či postranní část těla od pasu výše. Jakmile se boxer dotkne podlahy jinou částí těla, než chodidly, je souboj přerušen a pokud se tak stalo po bodovaném úderu (nebo úmyslným přerušením), je rozhodčím odpočítáván. Počítaný boxer musí být do 'osmi' opět plně připraven k boji, jinak je rozhodčím dopočítán do 'deseti' a prohrává 'KO'.

Historie
Podle dochovaných záznamů se v různých podobách boxovalo už ve starověku v Mezopotámii, Egyptě, na Krétě, v Řecku i Římě. S rozvojem osvícenství v Anglii počátkem osmnáctého století přichází mistr šermu Angličan James Figg s myšlenkou šermovat holýma rukama. V roce 1719 zakládá v Londýně první školu ušlechtilého způsobu sebeobrany, která záhy přitahuje zájem obyvatel Londýna. Figgův způsob sebeobrany nazývaný pugilism měl daleko do současných pravidel boxu. Obsahoval celou řadu zápasnických chvatů a kopů.
S prvním výrazným posunem k novodobému boxu přišel Figgův žák Jack Broughton a jeho pravidla z roku 1743. Cílem nových pravidel bylo snížit poměrně vysoký počet zmrzačení či úmrtí bojovníků. Broughton ve svých pravidlech poprvé vymezil prostor pro souboje (dnešní ring), kterým byla často jen křídou namalovaná čára na zemi. Zápas začal řídit nestranný rozhodčí. Boxer, který upadl na zem, měl k dispozici třicet sekund, aby se postavil na nohy i za pomoci svých přátel (pomocníků). Přátelé boxera měli právo ukončit zápas hozením houby (ručníku) do ringu. Zakázalo se útočit od pasu dolů. Bojovalo se nadále pěstmi bez pomocí rukavic tzv. bare knuckle pugilism. Rukavice „mufflers“ Broughton znal, ale používaly se většinou k výuce žáků z vyšší společnosti. Rukavice přišly do módy až po sto letech ve viktoriánské době. Broughtonova pravidla se používala s mírnými odchylkami bezmála sto let.
Zlatá éra pugilismu šla v Anglii ruku v ruce s průmyslovou revolucí a s obdobím regentství Jiřího IV. počátkem devatenáctého století. Jiří IV. Byl velkým fanouškem pugilismu a pravidelně navštěvoval turnaje zvané prizefighting. Boxeři (pugilisti) té doby se těšili mimořádné popularitě ve všech třídách společnosti. Jména Daniel Mendoza, Richard Humphries (zvěčněn na obraze Johna Hoppnera), John Jackson, John Gully, Tom Cribb nebo jeden z prvních úspěšných boxerů tmavé pleti Tom Molyneaux vyprodávala ochozy, kam se vešlo i dvacet tisíc diváků. Problémem zůstával pouze vysoký počet úmrtí v ringu. V roce 1838 byla ve snaze dále snížit počet úmrtí a vážných zranění sepsáním prvních oficiálních pravidel „London Prize Ring Rules“. Nová pravidla stanovila velikost ringu na 730cm (24 stop) veliký čtverec o výšce provazů 91cm (3 stopy). Provazy měly bránit taktickým únikům mimo hrací plochu. Byla zpřísněna pravidla o nedovolených úderech a faulech. Z pugilismu tak prakticky vymizely zápasnické chvaty, bylo zakázáno kousání, škrábání, zatlačování očí, kopání či boxování s kameny v dlaních. Po poslání soupeře na zem bylo kolo ukončeno a po třicetisekundové přestávce měl knockoutovaný boxer dalších osm sekund na to postavit se bez cizí pomoci na nohy.
Během průmyslové revoluce docházelo k migraci obyvatelstva do měst a ke vzniku chudinských čtvrtí. Tyto radikální změny ve společnosti vedly k postupnému úpadku pugilismu. Prizefighting klesl v polovině devatenáctého století na úroveň zápasu s bojovými plemeny psů, kohoutích zápasů apod. Kolem zápasů se pohybovala spodina společnosti. Zkorumpovaní boxeři prodávali své zápasy gamblerům. Kapitolou samu pro sebe byli fanoušci boxerů, kteří si nezadali se současnými rowdies. Železnice je odmítala přepravovat na zápasy bez policejního dohledu. Na prizefighting přestávali chodit lidé ze střední a vyšší třídy. Pěstní souboje začaly být zakazovány kvůli vysokému nárůstu kriminálních činností. Do popředí viktoriánské společnosti se postupně dostává boxování v rukavicích.
Boxování v rukavicích získalo živnou půdu ve velkých stanech (anglicky booths) na poutích v době úpadku boxování pěstmi. Boxerům v rukavicích se přezdívalo „booth fighters“. V roce 1867 byla publikována Queensberryho pravidla, kde se rukavice stávají nedílnou součástí výbavy boxera. Jednou z mnoha novinek bylo pravidlo o stanovení délky hrací doby na tři minuty a minutovou přestávkou mezi koly. Stále se však bojovalo do rozhodnutí na neomezený počet kol. Nejdelší známý souboj trval 106 kol (cca 7 hodin). Za významného propagátora boxování v rukavicích byl celosvětově proslulý Jem Mace.

Box jako sportovní disciplína
Z pohledu společnosti zůstával box ke konci devatenáctého století na okraji zájmu. Fanoušci boxu byli z řad studentů středních a vysokých škol a z nižších vrstev společnosti. Jejich záliba v nočním životě, sázení, alkoholismu šla ruku v ruce s boxerskými turnaji. Slavní boxeři té doby spolupracovali na propagaci tabákového a alkoholického zboží. Tyto marketingové aktivity alkoholických/tabákových společností postupem času narážely na omezení (prohibice) a vedly až k úplnému zákazu prodeje alkoholických nápojů ve Spojených státech amerických. Se zákazem reklam na alkoholické a tabákové výrobky poklesly peníze tekoucí do boxu a box potřeboval radikální změny. Změn bylo dosaženo vytvořením regulačních orgánů. V roce 1891 vzniká v Londýně „National Sporting Club“. Zavádí se bodování v zápasech. Omezuje se počet kol. Jsou zavedeny váhové kategorie. Větší počet váhových kategorií znamená více zápasů a tím i více prodaných lístků.
Vznik regulačního orgánu do boxu vedl k rozdělení na amatérskou a profesionální oblast.

Amatérský box (Olympijský box)
Amatérský box se na rozdíl od profesionálního boxu ohrazoval vůči sázení. Promotéři turnajů dělali maximum pro zdraví boxerů. Důraz na bezpečnost byl hlavním rozdílem mezi amatérským a profesionálním boxem. V amatérském boxu není důležité vyhrát před časovým limitem na k.o., ale cílem úderu je technicky správně zasáhnout soupeře. Cílem amatérského boxu je vítězství na body (za technickou převahu), tj. předvedení stylu, taktiky, čistoty boje a správného chování.
Amatérský box měl svá specifika. Populární byl na univerzitách v členských klubech v Británii a ve Spojených státech. K významným propagátorům amatérského boxu patřili náboženské spolky – křesťanské (YMCA, CYO), židovské (Maccabi) a armáda. Mezi propagátory amatérského boxu patřil i Americký prezident Theodore Roosevelt, který měl ve sklepení Bílého domu postavený boxerský ring a jeho zásluhou se amatérský box objevil poprvé na programu olympijských her v St. Louis v roce 1904.

Profesionální box
Za počátky orgánem řízeného profesionálního boxu je založení privátního klubu „National sporting club“ (NSC) v Londýně. Úspěšný ekonomický model NSC a jeho standardy byly přebíraný dalšími kluby a organizacemi. V roce 1929 se britské kluby a organizace slučují v „British Boxing Board of Control“ (BBBC).
Ve Spojených státech amerických je mekkou boxu město New York. Newyorská pravidla boxu, která se liší od britských, se stávají standardem pro bezpočet amerických boxerských organizací. První významnou americkou boxerskou organizací (komisí) je New York State Athletic Commision založena v roce 1920. Americký box na rozdíl od Britského povoloval dva rozhodčí v ringu, vatou obalené provazy, protiskluzová podlaha, rychlou zdravotní pomoc atd.
V současné době existují čtyři hlavní boxerské organizace – International Boxing Federation (IBF), World Boxing Association (WBA), World Boxing Council (WBC), World Boxing Organization (WBO).